Posmrtná fotografie

04.03.2014 15:18

Historie

Posmrtná fotografie, aneb memento mori, existuje od samého počátku fotografování (1839). Mnoho posmrtných snímků bylo vytvořeno v 19. století. Velkou roli sehrávaly tyto snímky především v rodinných albech. Posmrtné fotografie sloužily vždy jako připomínka na smrt – tragickou událost v rodině. Zejména fotografování kojenců a malých dětí ve viktoriánském období bylo velmi populární. Tyto fotografie byli mnohdy jedinou vzpomínkou na potomka, kterou rodina vlastnila. Později bylo možné udělat i kopie obrázků a zaslat je příbuzným.

Posmrtná fotografie postupně zanikla s příchodem velmi rozšířené amatérské fotografie, ale existují případy těchto portrétů až do 20. století.

Podoba

Na posmrtných snímcích většinou nebývá zobrazena rakev. Fotografie byla obvykle detailem obličeje nebo celé postavy. Postava zesnulého byla naaranžována, aby působila co nejrealističtěji. Na fotografiích nechyběly květiny, nebo oblíbené předměty zesnulého. Mrtví byli často usazeni do židlí nebo křesel, případně byla jejich těla zafixována do různých konstrukcí. V Evropě byly později velmi populární fotografie zachycující pohřeb s otevřenou rakví.

Trošku jiným druhem posmrtné fotografie jsou obrázky zachycující velmi svaté osoby ležící v rakvích. Tyto fotografie kolovaly mezi věřícími katolíky i mezi křesťany, nebo příslušníky pravoslavné církve.

Posmrtná fotografie přestala být v Severní Americe a západní Evropě běžnou praxí a do značné míry ustala. Zobrazování těchto snímků začalo být považováno za vulgární a stalo se z něj tabu.

Současnost

I přesto je několik současných umělců, kteří se tématu smrti ve svých fotografiích nevyhýbají. Například kontroverzní fotografie z márnic od Andrese Serrana, nebo zachycení smrti v Mexico City od Enriqua Metinidese. Nejznámější a nejvíce kontroverzní jsou fotografie od Joela-Petera Witkina. Ten používá mrtvoly nebo části jejich těl jako rekvizity a tyto výjevy jsou skutečně dost hororové.Enrique Metinedes, Mexico

(Enrique Metinedes, Mexico - zrdoj google.com)